Následující úryvky byly převzaty z knihy G.P. Grabového, Vzkříšení lidí a věčný život je od nynějška naše realita.

Pro člověka, který má běžný stav vědomí, je chápání Světa poměrně obtížné. Důvodem potíží je, že tento úkol je pro obyčejné bdělé vědomí vícerozměrný a tedy takové vědomí není v zásadě schopné jej přijmout v plném rozsahu.
(…)
Tyto izolované přístupy představují například cestu náboženství, cestu vědy, cestu umění. Svým způsobem je to povinné opatření, které je třeba udělat, protože vyššího stavu vědomí dosud nebylo dosaženo u všech lidí současně. Ve vyšším stavu vědomí toto rozdělení prostě neexistuje, existuje pouze jediný celek, a proto je zřejmé, že čím vyššího stavu vědomí osoba dosáhne, tím je méně rozdílů mezi vědou a náboženstvím.

V současné době se objevují pokusy vybudovat lepší porozumění mezi vědou a náboženstvím, například tím, že se konají konference, kterých se zúčastní zástupci církve i vědci, publikují se práce těchto konferencí, ale ve skutečnosti základ pro rozpory spočívá v stavu vědomí. Člověk musí začít pracovat na zvýšení úrovně svého vědomí a pak jak tento problém, tak i problém vzájemného neporozumění se začne sám o sobě rozpouštět, neboť pokud můžu říct, věda se stane více náboženskou a náboženství více vědeckým.
(…)
Slovo „náboženství“ (religion, pozn. překl.) má prastaré kořeny, je odvozeno od slova, které pro vědomí koreluje se slovem „skutečnost“ (realita, pozn. překl.). Tak tedy náboženství je vědou o realitě.
(…)
To je důvod, proč nejdříve ze všeho bych chtěl řešit ty deformace reality, ty mylné představy o realitě, které se týkají náboženství.
Náboženství nemá přijímat pasivní postoj k životu s chybnou představou, že v průběhu pozemského života by se měl člověk pouze připravovat na nějaký skutečný život. To je naprosto mylná představa, která už udělala hodně škod a stále pokračuje a ochuzuje život o jeho nejlepší atributy a zbavuje života jeho skutečného významu.

Takové myšlenky nemají nic společného s tím, o čem Kristus hovořil, co učil. Kristus mluvil v podobenstvích a ne každý byl schopen pochopit pravý význam jeho slov. Vyzýval k odmítnutí ne tohoto života, ne života tady, ale života v obyčejném vědomí, neboť život v takovém stavu vědomí se nemůže ještě nazývat život v jeho pravém božském významu. Kristus vyzýval k probuzení se z tohoto stavu, který srovnával se spánkem, a ke vstupu do Božího království, do Věčnosti. Je zcela zřejmé, že Ježíš Kristus svým zmrtvýchvstáním vybízel k věčnému životu ve fyzickém těle.

Královstvím Božím Kristus mínil vyšší stavy vědomí („Království Boží je v nás“). Voláním se vzdát všeho kvůli dosažení Království Božího Kristus vyzýval k dosažení vyššího stavu vědomí člověka. Vyzýval tedy k vývoji člověka, k realizaci jeho Božské přirozenosti, aby člověk mohl konečně začít opravdu žít, žít v tomto světě, v tomto fyzickém těle, žít tady a teď. A v souladu s pravým účelem života tedy volání žít teď a tady znamená vědomou kontrolu nad událostmi v kterékoliv době.

Obrovské škody, které orientace na přípravu na lepší život způsobila, tkví také v tom, že člověk si mylně myslí, že skutečný život začne někdy v budoucnu a současný život je jen příprava na něj. Obrovské škody tohoto lživého zavedení způsobují, že člověk s takovým pohledem na život v tomto světě si necení přítomného okamžiku, ve kterém se právě ocitá, a který je skutečným životem. Žít tady a teď! To je velká moudrost. Pouze skutečným vědomým prožíváním každého okamžiku člověk může cítit chuť do života, pouze v takovém případě může cítit pravdivost života, jen tak je schopen otevřít se reálnému životu, skutečnému životu.

Jedním z nejdůležitějších rysů náboženství má být jeho praktická orientace na získání určitého výsledku, konkrétně k zajištění tvořivého vývoje duše, těla a společnosti. Člověk, který praktikuje takové náboženství, buduje svůj život a pomáhá ostatním, aby jejich život byl založený na tvůrčím principu, který odráží skutečné zákony Světa a tak svou prací nejvíce odráží a nejplněji ztělesňuje úmysl Stvořitele.
(…)
Takže, skutečné náboženství zdůrazňuje společné, společné pro všechny, společné pro jednotlivé lidi, pro skupinu vedení a společnost jako celek. Jakákoli akce ve světě se zároveň odráží v každém jednotlivci, stejně jako ve všem, co je společné pro všechny. Přičemž působení současně odráží i technologii tvorby. Náboženství jako věda o realitě musí odpovídajícím způsobem odrážet stávající Svět a musí řešit životně důležité problémy a především, samozřejmě, naléhavé problémy. Nejzávažnějším problémem je stávající hrozba globálního zničení.
(…)
Všechny bytosti, které Bůh stvořil, byly stvořeny pro život, pro rozvoj, a tím více lidé stvoření k Božímu obrazu podobě – ti všichni mají právo na život a svobodný rozvoj.
A tedy při hrozbě globálního zničení, první impuls každého tvora, přirozeně, musí být nasměrován ke Stvořiteli a impuls musí být vždy orientován na skutečné uvedení do praxe práva na život daného Bohem, což ve skutečnosti znamená nutnost nejrozličnějších opatření nasměrovaných k univerzální spáse.

Skutečné náboženství má tedy poskytovat praxi, činnost i přímou víru, přičemž pochopení víry zahrnuje oslovení Stvořitele prostřednictvím konkrétních technologických principů, prostřednictvím specifických vnějších akcí na podporu
a rozvoj života. Ve stejnou dobu současně existuje i konání nasměrované dovnitř sebe sama a tyto hlubiny, kde je uložena celá nashromážděná zkušenost a kde lze získat přímé vedení od Pána, jak je třeba se správně chovat v každé konkrétní situaci. Tímto způsobem ve skutečném náboženství vzniká sjednocení vnitřního a vnějšího činu
a díky tomu je zajištěn nekonečný tvořivý rozvoj. Jak víme, okolní svět je postaven na základě vědomí a vědomí představuje strukturu, která sjednocuje duchovní a fyzické,
a proto když čin přichází zevnitř, ze samého zdroje v duši, pak takový čin se v podstatě stane se Božským činem. Totéž lze vyjádřit jinými slovy a sice, že vnější čin musí být proveden při současném uvědomování si člověka sebe sama, svého konání a celé situace.
Již v úvodu bylo poznamenáno, že pokrok člověka, jeho vývoj, souvisí především
s vývojem jeho vědomí. Skutečné náboženství žádá zvýšení úrovně stavu vědomí člověka a pomáhá mu v tomto procesu. Skutečné náboženství hovoří o tom, že pro rozvoj vědomí je velmi efektivní praxe uvědomování si sebe sama a svých činů.
(…)
Pokud si budeme stále více uvědomovat sami sebe a své konání, můžeme více a více zvyšovat úroveň svého vědomí a pohyb k vyššímu a vyššímu stavu vědomí jak víme, je přesně cestou k Bohu.

Svět je ve skutečnosti uspořádán jako struktura projeveného vědomí, vědomí nejvyšší bytosti, tedy Boha. Bůh vytvořil Svět takovým způsobem, jak je sám uspořádána vzhledem k tomu, že Bůh sám je věčný, vytvořil Svět tak, aby každý prvek Světa byl věčný. Tímto způsobem Bůh realizuje svoji myšlenku, která tkví v tom, že život Jeho samého ve Věčnosti získává Věčnost v bytostech Jím vytvořených. A proto zastánce takového náboženství musí usilovat k věčnému životu ve fyzickém těle, neboť tehdy bude v sobě odrážet podstatu Boha.

Avšak neměli byste se domnívat, že člověk musí pracovat pouze na sobě. Vývoj lidí je třeba předat všem ostatním bytostem,  aby se také mohly současně synchronně rozvíjet se do Věčnosti. Cílem každého věřícího je tedy zajistit nekonečný rozvoj libovolnému prvku tvořivého plánu. A když říkám „libovolnému prvku“, nemám na mysli pouze zvířata, ptáky, hmyz, obyvatele moří, ale také stromy, květiny, tráva, celý život rostlin
a všechny objekty Světa obecně, tedy mluvím o zajištění nekonečného rozvoje
a nesmrtelnosti skutečně všem prvkům Světa. Připomínám, že ony všechny přispívají do celého kolektivního vědomí.

Vzhledem k tomu, že Stvořitel založil do samého principu věčný život a věčný rozvoj, v souvislosti s tím je zřejmé, že všechno, co podporuje ničení, není opravdovým cílem Boha. To znamená, že vývoj se musí ubírat radikálně odlišnou cestou, ve společnosti nesmí být místo pro takové věci jako jaderné zbraně. Proto život musí být transformován na duchovním základu a skutečné náboženství, coby věda o realitě, jen ukazuje lidem cestu.

Pro každého člověka je jeho první prioritou zvýšení úrovně stavu jeho vědomí. K tomu do značné míry přispívá touha být si vědom sebe sama a svého konání. Je proto prospěšné mít každý den nějaký čas vyhrazený pro tuto praxi. Významná jsou cvičení pro každý den měsíce (viz http://www.vecnostzivota.cz/technologie/koncentrace-na-kazdy-den/)

Jádrem náboženství má být správné pochopení všeho, co existuje v souladu
s plánem samotného Stvořitele. Takové správné pochopení umožňuje přetvořit jakýkoliv i zdánlivě nebezpečný proces v prospěšný a tvůrčí.